Jsem alternativní ženština?

Vždycky jsem se distancovala od zařazení do podmnožiny jurodivých dam v batikovaném hávu. Po přečtení článku kolegyně blogerky Karímy Sadio http://sadio.blog.idnes.cz/c/112184/Holky-alternativky.html jsem zjistila, že se musím postavit pravdě čelem. Nezáleží na tom, co si o sobě myslím. V očích většinové společnosti jsem prostě divná.

Přitom můžu místopřísežně prohlásit, že v mém šatníku není ani jeden batikovaný kousek oděvu. Ve spíži sice mám zásobu špaldové mouky a pohanky v bio kvalitě, ale když se zeptáte mých dětí, co mají nejradši, řeknou, že hranolky (s kečupem) nebo špagety (pochopitelně s kečupem). Bydlíme v běžném rodinném domě, na zahradě nemáme místo dřevníku jurtu a nad manželskou postelí nám místo lustru nevisí pyramida. Řekla bych, že až na běžně tolerovatelné odchylky jsme vcelku normální rodinka.

Přesto že si pečlivě holím ochlupení, barvím vlasy (pravda, sem tam místo chemické barvy vyzkouším hennu, abych si znovu a znovu potvrdila, že černá henna šedivý vlas neobarví), líčím si obličej a celkově se snažím neděsit svým vzhledem spoluobčany, propadla jsem několika alternativním trendům.

Například jsem si oblíbila šátek na nošení dětí. Ne že bych měla něco proti kočárkům. Mně se kočárky líbí. Ale moje děti měly v raném věku jiný názor. Kočárek pro ně byl synonymem Záhořova lože. Škoda, že mě alternativní vlna šátkování nepostihla o něco dříve, mohla jsem si ušetřit celodenní nošení uřvaného dítka v náručí. Po prvním porodu se mi na pažích boulily svaly, že by mi je záviděl i místní šampión v kulturistice. Zato záda jsem měla křivá jak Zvoník od Matky Boží.

U druhého dítka jsem se konečně odhodlala pořídit si pětimetrový pruh látky v decentní vínové barvě a zjistila jsem, že mám najednou dostatek volných rukou, abych mohla chodit ven i s batoletem a psem. Šátek mi sice nedal křídla, ale uvolnil mě ze spárů částečné invalidity, kterou jsem zažila s prvorozenou (díky níž dodnes umím většinu běžných úkonů v domácnosti vykonávat jednou rukou). Jedinou věc, kterou jsem s šátkem nikdy nenatrénovala, bylo vázání tkaniček na martenskách. Přiznám se, že jsem se o to jednou pokusila na veřejnosti, načež mi půlka kojence vypadla z šátku (nožka se vzpříčila mezi pruhy látky, tudíž kojenec nespadl hlavou na zem) a já jsem tak před zraky sousedů názorně demonstrovala, že nošení dítka v šátku je hazard se zdravím.

Dalším projevem mé mateřské alternativy bylo používání látkových plen. Většina argumentů, proč v dnešní době jednorázových plen máchat dětské exkrementy ve vaně, vychází z ekologie či ekonomiky. Internet překypuje přehlednými tabulkami, kolik lze na látkování ušetřit peněz a kolik metrů čtverečních deštného pralesa zachráníte, když odmítnete „papírovky“. Snad se na mě deštné pralesy nebudou zlobit, když se přiznám, že mě k látkovým plenám přivedly naprosto povrchní důvody. Kdyby bylo látkování omezeno jen na bílé bavlněné čtverce, nikdy by mě tahle alternativní úchylka nedostala.

Ale. Už jste někdy viděli jednorázovou plenu, co by vypadala jako růžový plyšáček? Můžete si jednorázovku, usušenou venku na sluníčku, voňavou a teplou, přitisknout k nosu a mazlit se s ní? Zažili jste někdy u výběru plenek (s medvídky, dráčky, ovečkami, kytičkami, geometrickými vzory…) záchvat nefalšované fetišistické rozkoše?

Krom toho zmíním ještě okrajové důvody pro látkování, jako že počůraná jednorázovka páchne, zatímco počůraná látková plena kupodivu nikoliv (u pokakaných to bohužel vyjde nastejno), že díky látkovým plenám se moje druhorozená zbavila opruzenin a že díky naší éře látkování mám doživotní zásobu měkoučkých hadrů na prach.

Nejzásadnější sklony k alternativnímu chování pravděpodobně vykazuji v oblasti péče o zdraví. O zdraví svoje, zdraví mých dětí a zdraví mých zvířat.

Neupírám svým dětem lékařskou péči, ale když už jsem schopná s veterinářem vést dvouhodinové debaty na téma očkování (a veterinář se mnou ochotně debatuje, protože jsem pro něj platící zákazník, tudíž si na mě vyčlení čas a věnuje se mi), nebudu se přece v případě svých potomků chovat jinak. V očích našeho zdravotnictví jsem nebezpečný prudič, který se zajímá, proč má dítko dostat včeličku, k čemu to bude dobré a komu tím prospějeme.

Dokonce zastávám názor, že ne s každým heknutím a píchnutím se člověk musí svěřit odborné péči šamana v bílém plášti a že nemoc není potřeba okamžitě zlikvidovat, rychle potlačit příznaky a zase vesele poskakovat v každodenním rytmu. Občas místo paralenu svařím dětem či sobě nějakou tu bylinku nebo sáhnu po homeopatiku. Zvířatům kapu Bachovy kapky a s horečkou lezu radši do vany než do přeplněné čekárny obvodního praktického lékaře.

Nemyslím si, že doktoři jsou buď sadisté nebo neumětelové, mnoha z nich jsem vděčná (třeba tomu, co mojí mamince úspěšně operoval nádor na mozku) a Pohotovost je můj oblíbený televizní seriál. Jenom se snažím bojovat s chorobami vhodnými zbraněmi a nechat tělu dost času, aby si poradilo bez větších intervencí.

Podle mě je to normální postoj. Zato moje pečlivá máti šílí z toho, že jsem si na virózu nenechala předepsat antibiotika…

Možná že kdybych pokračovala v sebezpytu, našla bych u sebe další projevy inklinace k alternativám všeho druhu. Možná že bych se dokonce přiznala, že se mi v pražském obchodě Ganga strašně zalíbilo dlouhé kolové polosárí (ve velmi alternativní oranžovo růžové barvě). A třeba bych se zmínila i o svém přístupu k porodu a péči o novorozeně (ale to bych se už opakovala, článků na toto téma jsem pár napsala).

Ale stejně se jako holka alternativka necítím. Nevěřím na staré dobré časy, na idylický život původních civilizací, dneska k večeři budou párky a v dětském pokoji máme sbírku hraček z Happy Mealu.

Jsem úplně normální.

PS: Ale kdyby mi nějaký alternativní ježíšek chtěl k Vánocům koupit to polosárí, tak ho svou červenou martenskou do zadku nekopnu :-)