Magický experiment

Povídka o zuřivých malých psech, okouzlujích učitelích magie a jednom experimentu, co se zvrhnul...

„Chci ho!"
„Rufina?" protáhne Thea a úkosem pohlédne na vedoucího katedry psychokineze.
„Jistě," šeptnu. Sedíme v zadní řadě přednáškového sálu. Soustředění je jen maska na tváři. Většinu hodiny trávíme zajímavějším způsobem než nasáváním vědomostí. Posíláme si psaníčka se spolužáky. Čmáráme na lavici neslušné nápisy. A klevetíme. To především.
„Je starý," je Thea ihned hotova s hodnocením.
Pohrdlivě protočím oči v sloup.
„Jak myslíš," pokrčí přítelkyně hubenými rameny. „Podle toho," blýskne se jí v očích potutelné světýlko, „co jsem slyšela, nebude problém dostat Rufina do postele. Hezké studentce on neodolá."
„Ty to nechápeš," ovíjím si pramen vlasů kolem prstu. „Nechci ho do postele. Tedy ano, chci ho do postele. Ale nechci dopadnout jak ty ostatní." Přes vějíř nalíčených řas pomrkávám na Juliana, který mi dává opisovat při prověrkách. Naznačí mi dvojsmyslné gesto. Neobtěžuji se předstírat panenské rozpaky a obrátím se zpátky k Thee.
„Chci, aby se do mě zamiloval."
„Romantičko!" obviní mě Thea.
„Ale hovno," naježím se. „Jen prostě špatně snáším, když mě chlap odkopne."
„Ty to děláš pořád," připomene mi Thea. „Použiješ a zahodíš."
„No," připustím. „To je pravda. Ale se mnou takhle nikdo zacházet nebude."
„Nemáš šanci," nakrčí kamarádka špičatý nos. „Jsi jenom studentka. A k tomu nijak zvlášť dobrá. Čím ho můžeš zaujmout kromě, no kromě té jedné věci? A ta ho určitě neupoutá na dlouho, poněvadž takových on může mít spoustu."
„Vsaď se," syknu. Theina nedůvěra mě popíchne.
„Oč?" probere se Thea z odpolední letargie.
„O to, kdo zaplatí dluh u Olysalého kocoura."
„Fíha," představí si spolužačka astronomickou sumu, jež se nám plíživě navýšila na otevřeném účtu v malém útulném hostinci, profitujícím především z návštěv studentů olfbergské Univerzity. „Tak dobrá," souhlasí po chvíli usilovného počtářského cvičení. „Ale musí s tebou zůstat přinejmenším měsíc. A musíš to být ty, kdo ho pustí k vodě."
„Jak myslíš," ušklíbnu se.
Thea potřese hlavou. „Jsi blázen, Arianno. To ti nikdy nemůže vyjít!"
„Cha," vycením na kamarádku zuby v širokém úsměvu. „Začni spořit zlatku ke zlatce."
Po zbytek vyučování do mě Thea hustí svoje pochybné proletářské teorie, že jsem rozmazlený bohatý spratek, který je zvyklý dostat vše, co si zamane. Poslouchám ji jen jedním uchem. Většinu pozornosti soustředím na Rufina. Promýšlím strategii. Chci ho. Vážně ho chci!

Počíhám si na Rufina před kabinetem.
„Co potřebuješ?" Dívá se na mě bez většího zájmu.
„Chtěla jsem tě požádat o pomoc," špitnu s hranou nesmělostí. „Ve studijní záležitosti," zvednu k němu černě podmalované oči.
„Tak pojď dál," otevírá dveře. Usedne za široký dubový stůl. Přesune stranou haldu papírů a sloupek knih, aby na mě viděl. Židli mi však nenabídne.
„Empatička?" Teď už si mě prohlíží. Zkoumá mě. Představuje si, jak vypadám bez šatů. Ne, necítím to, u mága Rufinových schopností nejsem schopná zaznamenat jeho emoce. Ale je to chlap. A já znám ten pohled.
Přikývnu.
„Zajímavé," poznamená. „Vrozená schopnost?"
„Ano," hlesnu. Zaujala jsem jeho pozornost. Přirozených empatiků není mnoho, alespoň ne těch, co se v přiměřeném duševním zdraví dožijí dospělosti.
„Hm," komentuje to stručně. Líbí se mi jeho kaštanové vlasy stažené do těsného copu. Líbí se mi strniště narezlých vousů na jeho hubené tváři. Líbí se mi jeho ruce, pěstěné, s dlouhými štíhlými prsty. V hlavě se mi promítají divoké představy. Dřevěná deska jeho pracovního stolu pod mými nahými zády. On nade mnou a ve mně.
Násilím zaplaším myšlenky na sexuální radovánky. V přítomnosti čaroděje není bezpečné myslet na věci, jež by neměl tušit. Alespoň prozatím. Musím být trpělivá. Však příležitost vyzkoušet ten stůl ještě přijde.
„Jak se jmenuješ?" zeptá se konečně.
„Arianna," přešlápnu rozpačitě z nohy na nohu. Snažím se vytvořit tu správnou kombinaci nevinnosti a vyzývavosti. „Chodím k tobě na přednášky, mistře Rufine."
„Mistra můžeš vynechat," mávne rukou nedbale. „A řekni, co máš na srdci. Vyhnout se pondělní písemné zkoušce?"
„Ne," zajíknu se dychtivě. „Povaha mého problému je odlišného charakteru."
Pokyne mi, abych pokračovala. Zatím se nezachytil háčkem zájmu, ale pro začátek stačí, že mě nechce hned vyhodit ze dveří.
„Jaké povahy je ten problém?"
Decentně si odkašlu. „Intimní," sklopím zrak.
„A s čím ti mám pomoci?" V hlase mu zabublá spodní tón smíchu.
Povzdechnu si. „Nemluví se mi o tom snadno," ošiji se. „Ale nevím, na koho jiného se obrátit. Ty jsi specialista na psychokinezi."
„Na psychokinezi je něco intimního?" zažertuje.
Poplašeně zamžikám řasami. „Věc se má tak," pravím upejpavě, „že od chvíle, co jsem začala nacvičovat praktické užití psychokineze, se mi stávají nehody." Bezelstně vykulím oči. „Když se rozruším, předměty se nekontrolovatelně pohybují."
„Na tom není nic neobvyklého," uklidňuje mě mág. „Chce to více sebekontroly."
„Bohužel," pohrávám si s manžetou jarních zelených šatů, jedněch z nejslušivějších, které vlastním, „bohužel u mě k tomu jevu dochází především při jistém konkrétním druhu vzrušení."
„Vážně?" Mne si bradu. „Při jakém druhu vzrušení?"
„Sexuálním." Podaří se mi zrudnout ve tváři.
A mám ho!
Vstane ze židle a přistoupí ke mně. Je téměř o hlavu vyšší než já. Ze své pozice má ideální výhled do mého výstřihu. Snaží se předstírat, že mi hledí do očí.
„Komplikuje mi to život," vysvětluji zkroušeně. „Vážně nevím, co si počít. Nedokážu to nijak ovlivnit."
„Jaký to má průběh?" vyzvídá. Rádoby otcovsky mi položí ruku na rameno.
„Totiž," zakoktám se.
„Klid," konejší mě. V rohu kabinetu stojí mírně ošoupaná pohovka. Zavede mě k ní. Posadím se a on si přisedne ke mě. Koleny se dotýkáme.
„Když se vzruším," polknu nasucho, „nejprve se chvějí drobné předměty. Pak to pokračuje tím, že věci padají z polic. Poletují vzduchem." Odmlčím se. Rufin je ztělesněním profesionálního zájmu.
„Později," přiznám rozechvěle, „se tříští sklo. A nakonec ..."
„Pokračuj," vyzve mě.
„Nakonec," věnuji mu krátký pohled, „v okamžiku, eh, konečného uvolnění, mají věci tendenci explodovat."
„Exploze," broukne. V hnědých očích se mu zrcadlí okouzlení.
„Exploze," přisvědčím skromně.
„To je neobvyklé," usmívá se. Mlsně. Sbíhají se mu sliny.
„Je to nepříjemné."
Nakloní se ke mně. Vzdálenost mezi našimi těly je spíše symbolická než faktická.
„To by mě zajímalo," položí mi dlaň na stehno, „jak se taková věc prakticky projevuje." Druhou rukou mě obejme kolem pasu. Prsty směle ťapají výš.
„Máš krásné oči," polechtá mě jeho dech na tváři. „Zelené jak smaragdy." Ústa se dotknou mých rtů.
Vyskočím, jak kdyby mi do zadku zapíchl špendlík. Ňadra v hlubokém výstřihu mi pobouřeně poskakují. „Co si to o mě myslíš?" vykřiknu. „Proč mě takhle urážíš?"
„To nebyla urážka," ohradí se Rufin. „To byl magický experiment."
„Experiment," stáhnu koutky rtů, „se má provádět v laboratorních podmínkách!"
„Chtěl jsem ti pomoct," ujišťuje mě.
„Důvěřovala jsem ti," obviním ho plačtivě. „Obrátila jsem se na tebe jako na odborníka. A ty jsi toho chtěl zneužít." Otočím se na patě, pohodím hlavou, aby se má černá hříva esteticky rozprostřela po zádech.
„Díky za tvůj čas," utrousím přes rameno a rázným krokem opustím mágův kabinet.

„To ne!" chytá se Thea za hlavu. „To jsi přehnala."
„Neuč orla létat," odbudu ji přezíravě.
„Podívej, ty orle," semkne pevně rty, „tvůj geniální plán má výraznou slabinu."
Předstírám otrávené zívnutí.
„Neumíš pohybovat předměty!" Thea se tváří neústupně. Hopsá kolem mě jak panáček na pérko.
„Neumím," připustím. „A to vadí?"
„Až se to provalí," varuje mě Thea, „budeš mít pořádný problém. Nezapomeň, že na konci semestru musíme u Rufina složit zkoušky."
„Na konci semestru," usměji se křivě, „už budu mít ústní zkoušky dávno za sebou."
„Jsi hrozná!"
„Já vím," chichotám se.
Moje dobrá nálada Theu obměkčí. „Jsou to tvoje peníze, které prohraješ," rezignuje, „a tvoje ostuda, kterou si uženeš."
Vcházíme do domu, v němž si pronajímáme pokoj. Společné bydlení je lacinější. A docela praktické. S Theou vycházíme dobře. Je sice trochu škarohlíd, ale neleze mi do věcí, nekritizuje mě, když si domů vodím chlapy, ani když nad ránem potupně zvracím z okna.
Moje nohy se ještě ani nedotknou schodiště, když se vzduchem prožene vřeštící chlupatá koule. S hysterickým štěkotem se mi zakousne do kotníku.
„Bestie zasraná!" zaječím vztekle a snažím se odkopnout Mucíčka, psíka naší bytné. „Za tohle bych měla dostat slevu na nájemném," naberu Mucíčka špičkou boty.
„Teče ti krev," upozorní mě Thea. Mírně zbledne. Přesto se vzmůže na paralyzující kouzlo. Mucíček ztuhne a padne na bok. Křivou tlamku má pootevřenou a oči, dvě černé vypoulené kuličky, se matně lesknou.
„Jestli jsi tu potvoru zabila," pravím chmurně, „můžeme si balit kufry."
„Z toho se vylíže," ubezpečí mě spolubydlící. Jistá si ale není.
„Zakousl se hluboko, hajzlík," konstatuji bolestínsky. Vyhrnuji sukni. Na kůži mám otisk zoubků.
„Děláš, jako bys měla vykrvácet," frkne Thea s despektem. „Přestaň se zabývat maličkostmi a raději mi řekni, jak budeš Rufinovi předstírat své zvláštní schopnosti."
Štítivě obejdu bezvládné psí tělo. „Uspořádáme večírek," navrhnu Thee nevinně a ta, jelikož mě dobře zná, vytvoří na své pohledné tváři výraz mučednice.

„Přišla jsi znovu." Rufin vypadá spokojeně. Užívá si svou šťastnou chvilku zadostiučinění.
„Minulou noc," zachraptím. „Stala se mi nehoda."
„Chudinko," polituje mě. „Vypadáš otřeseně."
Vypadám jako člověk s pořádnou kocovinou. Večírek se spolužáky se mírně zvrhnul. Svůj účel ovšem splnil dokonale.
„Zdemolovala jsem pokoj," upřu na mága tklivý pohled. „Během ... no." Stydlivě se odmlčím.
„To je vážné," pokývne hlavou.
„Já už takhle nemůžu žít!" vzlyknu. „Mám svoje potřeby. A když ty potřeby nemohu realizovat, strádám!"
„Chápu." Kdyby se netvářil tak vážně, bála bych se, že se docela dobře baví.
„Pomoz mi," žádám ho zkroušeně.
„No, já nevím," zdráhá se.
„Za to, co jsem ti řekla minule," kaji se, „za to se ti omlouvám."
„Zaskočil jsem tě," připustí.
„Já," zadrhne se mi hlas, „nechci, abys došel k mylnému závěru, že tě snad svádím."
„Nesvádíš?"
„Ne!" přesvědčuji Rufina. „Jsi můj učitel. Nedovolila bych si překročit jisté hranice." Chvěji se potlačovanými city. Tedy, snažím se, aby se mé chvění dalo takto interpretovat. Ve skutečnosti bych potřebovala konev bylinkového čaje a pohár vína jako první pomoc pro následky nadměrné konzumace alkoholu.
„Příliš si tě vážím," ztěžkne mi hlas dojetím, „než abych se odvážila náš profesionální vztah posunout do osobní roviny."
„A kdybych ten vztah posunul já?" zajímá se.
„A co tvé postavení?" zapředu dvojsmyslně.
Prohlíží si mě. Vyčkává. Zvažuje taktiku.
„Nu," usoudí, „asi by bylo vhodné, abych se podíval na následky tvého vzrušení."

„Pozor na Mucíčka," varuji Rufina.
Mág se elegantně vyhne psíkovým zubům. Stejně by mě zajímalo, nač ta baba, co nám pronajímá pokoj, toho psa má. Jsou s ním jen problémy.
Otevírám dveře svého příbytku.
„No tedy," pronese Rufin konsternovaně.
„Já vím," souhlasím.
„Magie tu přímo vibruje vzduchem," bručí mág zaujatě.
„Ano," pravím. Aby nevibrovala. Uspořádala jsem tu včera večer zajímavou soutěž. Adepti magických věd se předháněli, kdo dokáže použít ničivější sílu. Jelikož jsme byli všichni řádně nametení, výsledek předčil mé očekávání. Příležitostně se budu muset stavit v bance pro nějakou hotovost. Truhlář bude mít spoustu práce, než opraví poškozený nábytek. A co se týče těch ostatních věcí ... Co se dá dělat? Není vhodné příliš lpět na materiálnu.
„Škoda, že jsem tě neviděl v akci," zalituje Rufin.
„Škoda," opakuji jako ozvěna.
„Jsi zvláštní dívka," přilísá se ke mně jak přítulný kocour.
„Nedotýkej se mě," hlesnu. „Prosím, nedotýkej se mě. Mám strach, co by se mohlo stát."
„Stále jsi přesvědčená," pohladí mě po šíji, „že osobní vztah mezi námi je vyloučen?"
„Rozhodně," odstrčím ho jemně stranou. „Ale to neznamená, že jsem z kamene. Že vedle tebe nic necítím." Dramaticky si povzdechnu.
„Dokázal bych ohlídat, abys se mnou byla v bezpečí," zkusí to znovu.
„To nejde," odtahuji se. „Nepopírám, že mě přitahuješ. Že tě obdivuji."
„Také mě přitahuješ," pokusí se mě políbit. „Všimnul jsem si tě už před několika týdny. Na přednášce."
„Vymýšlíš si," našpulím rty. „Jen to na mě zkoušíš."
Přitáhne si mě k sobě, jeho paže se kolem mě ovíjí jak pouta. „Je to pravda," přejede ústy po linii mého dekoltu. „Seděla jsi úplně vzadu a místo toho, abys dávala pozor, flirtovala jsi se spolužákem."
„Ne," zavzdychám. „To jsem nemohla být já. Když přednášíš, vždycky dávám pozor. Umíš mluvit tak poutavě!"
„Lhářko," obviní mě. Líbá mě na hebkých polokoulích prsou. „Většinou na mých hodinách spíš. Nemysli si, že do posledních lavic není od katedry vidět."
„Ne," zalapám po dechu. „To nedělej."
Mágovy zuby skousnou můj ušní lalůček. „Neeee," zasténám.
Pak se to stane. Cosi mě udeří do hlavy. Před očima mi defiluje roj různobarevných světýlek.
„Au," řeknu. Nevěřícně zírám na plechový džbánek, jež mi nevinně sklouznul k nohám. „Co to bylo?" Mačkám si spánkovou kost. Asi budu mít bouli. Sakra, tady se stala nějaká chyba!
„Fascinující," pronese Rufin.
„Když myslíš," odvětím kysele. Posadím se na rozviklanou židli. Tak tohle je vážně průšvih!
„Byla jsi vzrušená?" zavrní samolibě.
„Ne," ušklíbnu se jízlivě. „Měla jsem chuť se praštit po hlavě!" Chci se zvednout a přesunout do postele. Poškozené nohy židle nadále nevydrží nápor mé váhy a já sebou plácnu na zem.
Rufin mi pomáhá na nohy.
„Raději už na mě nesahej!" bráním se. Otřeseně se odplížím k posteli. Mág zůstává stát uprostřed pokoje. Kdybych byla schopná přemýšlet, zaměřila bych se na otázku, co se to tady děje? Poněvadž já neumím pohybovat předměty. V tom měla Thea naprostou pravdu. Neovládám psychokinezi, ani když se soustředím, natož když se mnou zmítá sexuální touha.
„Měli bychom to zkusit ještě jednou," navrhne Rufin neutrálně.
„Ne!" zaskučím. „Bolí mě hlava. Dostala jsem do ní ránu plecháčkem!"
„Odvahu," nabádá mě mág. „Společně jistě najdeme řešení."
Neodpovídám.
„Ty pláčeš?" zarazí se Rufin. Přikročí ke mně. Ve tváři se mu zračí soucit. Je tak hezký. Tak mužný. Tak přitažlivý.
Rufin se vyhne letící sklence na poslední chvíli.
„To je konec!" zaštkám zničeně. „Odejdu do kláštera!"
„Ničeho se neboj," pohladí mě po hlavě. „Uvolni se. Nech mě, ať vyzkouším, co dokážeš."
„Jak se mám uvolnit," vřískám, „když mě rozptyluje poletující nádobí? Takhle se nikdy neudělám!"
„Arianno," vysloví mé jméno konejšivě.
„Raději běž," schovám tvář do polštáře. „Příští pokus provedeme někde, kde nehrozí zranění."

„Žertuješ?" Thea mi na čelo přikládá chladivý obklad.
„Nechápu, jak se to stalo," pofňukávám. „Vůbec tomu nerozumím."
„Třeba je to trest boží," přijde spolužačka s neobvyklou teorií.
„Jdi do háje," zavrčím.
„Trest za to, že jsi Rufinovi lhala," rozvíjí kamarádka myšlenku.
„Odkdy jsi pobožná?"
„Od té doby, co ovládáš psychokinezi," vysvětlí Thea.
„Chyba!" opravím ji. „Psychokineze ovládá mě."
„Ari," zadumá se přítelkyně. „Nemůže za tím být Rufin? Třeba tě prokouknul a dělá si z tebe legraci."
„Bohužel ne," zasténám zdrceně.
„Jsi si naprosto jistá?" Thea pochybuje.
„Podívej," vybídnu ji smutně. Z police vypadne několik knih v kožené vazbě.
„Co to bylo?" poleká se Thea.
„Představila jsem si nahého Rufina," vysvětlím. „V mé posteli," dodám. Knihovna se zatřese.
„Přestaň!" vykřikne kamarádka. „Nemysli na sex!"
„A jak to asi mám udělat?" zaúpím. „Čím víc se na něj snažím nemyslet, tím větší práci mi dá udržet fantazii na uzdě."
„Bojuj s tím!" poradí mi Thea.
„Já s tím nechci bojovat!" dusím se vlnou bezbřehého zoufalství. „Já chci žít jako předtím!"

„Zhoršuje se to! Je to jako nemoc! Požírá mě to zaživa. Potřebuji chlapa. Potřebuji si ..."
„Mlč!" Thea mi přikryje ústa dlaní. „Proboha, mlč! Dýchej. Medituj. Odveď myšlenky k ušlechtilým věcem!"
„Co mám dělat?"
„Je jenom jediný člověk, který ti může pomoct," připomene mi Thea.
„Rufin," řeknu.
„Hlavně si ho nepředstavuj v lechtivé pozici," upozorní mě přítelkyně. Po očku sleduje, zda se k ní vzduchem nepřibližuje nějaký předmět.
„Myslím na něj jak na bratra," vzdychnu.
„Spíš jak na otce, ne?" popíchne mě Thea.
„Kuš!" zarazím ji. „Nebo ti začnu líčit své erotické sny."
„Dej pokoj," zděsí se. „A v zájmu naší bezpečnosti jdi za ním. Ať s tím problémem něco udělá."
„Ještě je tu ta sázka," připomenu Thee.
„Pokud si myslíš," prskne s despektem, „že se do tebe zamiluje, když mu z kabinetu uděláš kůlničku na dříví, tak jsi naivní, kamarádko."
„Jen aby ses nedivila," protestuji, ale moje sebevědomí se smrskává na velikost sušené švestky. V uších jako bych slyšela klášterní zvony.

Mucíček na mě číhá za dveřmi. Ta malá zubatá zrůdička ovšem nepočítá s tím, že několikadenní sexuální abstinence ze mě vytvořila pochodující zbraň. Jediná myšlenka na Rufina bez košile a kalhot srazí psíka ze schodů.
Cestou do učitelova bytu si vesele pohvizduji.

„Zachraň mě!" Vtrhnu do Rufinova příbytku s razancí uragánu. Nebýt mágova chladnokrevného zásahu, měla bych už čalouněnou sesli zaraženou mezi očima. Přísahám, že to nedělám schválně! Snažila jsem se myslet na hladovějící siroty, manufaktury znečišťující ovzduší a čtvrtletní prověrku z telepatie. Ani ta nejtragičtější myšlenka nepřehluší mrzké touhy těla.
„Rufine," vzlyknu. Odhodím plášť na zem. „Pomoz mi!"
„A co tvoje zásady?" cukne mu koutek rtů.
„Kašlu na zásady! Svlékni mě!"
Podlaha zavrže. Stolek se opile kývá jak bárka na moři. Šálky z jemného porcelánu drží na místě jen mágova vůle. Květované sofa poskočí jak rozverná tanečnice.
Kdybych se nestyděla používat teatrální gesta, lomila bych rukama. „Je to prokletí!"
„Do ložnice," zavelí Rufin, když ze stěny spadne zarámovaný certifikát k výkonu magické profese. „Okamžitě!"
S úlevou za námi zavře dveře. Postel se třese jak panna před prvním stykem. Bytelná komoda drží na místě. Zatím.
„Spěchej," pokyne mi mág k loži. Rozepíná si kazajku.
„Jsou to laboratorní podmínky?" zajímám se a překotně tahám za tkanice korzetu.
„Jistěže," mrkne na mě Rufin. „A teď už si lehni. Je třeba provést experiment."

„Ach," zamručím spokojeně.
„Líbilo?" Rufinovy vlasy mě polechtají na bradavce.
„Velmi," otřu se naběhlými rty o vousy na učitelově tváři.
„Byl to náročný pokus," zhodnotí svou práci mág.
„Velmi náročný," souhlasím. „Prvních několik hodin bylo poměrně vyčerpávajících. Ale nyní mám dojem, že jsme konečně přišli věcem na kloub."
„Vedeš si dobře," povzbudí mě Rufin. „Časem svou schopnost dokážeš ovládat i bez mé pomoci."
„Časem?" zpozorním.
„Nu," pousměje se mág, „nic se nedá naučit během jediné lekce."
„Svěřím se zcela do tvých zkušených rukou," přislíbím pokorně.
„Dobře děláš," ujistí mě mág. „A teď je čas na další praktickou zkoušku."

Rufin měl pravdu. Naučila jsem se, jak s neřízenou psychokinezí zacházet. Jak ji zkrotit. Zabralo to mnoho večerů.
Soukromá výuka se protáhla. Sázku jsem však nevyhrála. Nedokázala jsem splnit Theinu podmínku a mága opustit.
Zaplatila jsem raději útratu u Olysalého kocoura. Stálo mě to veškeré úspory.
Tak už to v životě bývá. Ztráty a zisky se vyrovnávají. A navrch vám zlomyslný osud nadělí dárek, o nějž jste nikdy nestáli.
Ne všechny experimenty končí dle očekávání. Ani když jsou prováděny v laboratorních podmínkách.

Thea si hledá novou spolubydlící. Někoho, kdo má rád malé psy.