Když odejde přítel
Mumík. Kočička mého srdce. Přišla k nám před sedmi lety. Mourinka s velkýma zelenýma očima. Pořídili jsme si ji s mým manželem v době, kdy jsme neměli děti (a neplánovali je). Když jsme si ji vezli z útulku v Tróji, byl to hodně podobný pocit, jako když jsme si o nějaké čtyři roky později přiváželi první dceru z porodnice.
Máme ještě další tři kočky. Mám je ráda. Alespoň dvě z nich určitě. Třetí jen trpně toleruji a snažím se, abychom si vzájemně nešli po krku.
Mumíka jsem však milovala. Tak, jako milujete přítele a spřízněnou duši. Byla jiná než ostatní. Chytrá, bystrá a nekonečně moudrá.
Nemoc přišla nečekaně. Mezi nadějí na uzdravení a pochopením, že se blíží konec, stálo jen několik málo dnů. Byly to těžké dny. Mumíkovy orgány vypovídaly činnost, drobné tělíčko samo sebe otravovalo toxiny. Z heboučké kuličky s tučným bříškem se stala kostra potažená kůží. Oči se potáhly clonou bolesti. Vousky trčely z pohublé tlamky jak bodliny.
Poslední noc se z posledních sil vyšplhala do naší postele. Spala vedle nás. Hladili jsme ji. Doufali, že se dožije rána.
Ráno jsme věděli, co je třeba udělat. Cesta k veterináři se odehrála ve zvláštním poklidu. Odmítli jsme euthanasii a místo ní si vyžádali narkózu, která kočičku uspí. Chtěli jsme, aby nezemřela v chladné ordinaci mezi cizími lidmi, ale doma, mezi těmi, co ji měli rádi. Cítili jsme, že už nebude bojovat. Odcházela. Věděla to. A my také. Zemřela v ložnici, symbolicky přesně na tom samém místě, kde se začátkem minulého roku narodila naše druhá dcera. Kruh se uzavřel. Zrození a smrt, začátek a konec.
Uprostřed slunečného jarního dne jsme vykopali hrob. Děti se účastnily pohřbu. Malá Karin to ještě brala jako hru, ale starší Agáta nás s dětskou upřímností konfrontovala s mnoha otázkami. Nastal čas si uprostřed slz vysvětlit zákonitosti umírání a smrti. Byli jsme tak upřímní, jak to jen šlo.
Pak jsme se s Mumíkem rozloučili. Byla krásná a voňavá. Studená. Mrtvá. Nemoc, která jí zubožila, která z ní vytvořila páchnoucí a hnisající trosku, byla pryč. Ač nehybná a bezdechá, byla to opět Mumík. Když umírala, zbaběle jsem se bála, že nebudu mít odvahy se jí dotknout, až dodýchá. Byly to směšné obavy. Zcela přirozeně jsem ji vzala do náruče a naposled ji k sobě přivinula. Zabalili jsme tělo a uložili do jámy. Zasypali hlínou. Na hrob jsme položili plochý kámen.
Vrátili jsme se domů. Uklízela jsem zbytek deky, na které Mumík zemřela. Držela jsem tu deku, nasáklou Mumíkovou vůni, v náručí a došlo mi, že něco skončilo.
Mumík není první blízká bytost, kterou jsem ztratila, ale nyní poprvé jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, jak se umírání týká nás všech. I mě. A že nechci život promarnit. Je to velmi silný pocit. Smutek se mísí se zvláštním klidem, je hluboké a velmi silné. Asi je to divné, ale přes tu bolest jsem šťastná. Vnímám všechny své emoce a vím, že to všechno, co se stalo, má smysl. Že je to impuls k tomu žít život jinak.
Těch sedm let s Mumíkem strašně rychle uběhlo. Nechci, abych tenhle pocit zažila, až budu umírat sama. Ten pocit, že ten čas proklouznul mezi prsty ...
Sbohem, Mumíku. Byla jsi přítel a učitel. Dala jsi mi toho moc a já na tebe nikdy nezapomenu. Šťastnou cestu.
Gabriela Chrastilová
Být jako vakovlk
Onehda jsem zase u dopolední kávy (která je součástí složitého procesu ranní resuscitace) pročítala články na netu (byly doby, kdy jsem se oživovala četbou beletrie, ale od té doby, co mám děti, mi pomřelo značné množství mozkových buněk a moje záliby se poněkud zjednodušily). A narazila jsem na jeden poměrně zajímavý o vymřelých živočišných druzích (chudáci, co dopadli stejně jako ty moje neurony).
Gabriela Chrastilová
Hlavně přirozeně
Poměrně často se setkávám názorem, že takzvaný „přirozený porod“ (a jeho ještě o mnoho zvrhlejší a nebezpečnější mutace domácí porod) je jakýmsi voláním po návratu do časů dávno minulých, že je aktivitou, která v moderní společnosti nemá své místo, a že je to prostě úplná pitomost chtít se vrátit do časů našich bab a prabáb, odkázaných při slehnutí toliko na pomoc bab (porodních).
Gabriela Chrastilová
Jak se budu jmenovat?
Je tomu již třiatřicet let, co moje máti vybírala jméno pro svoje očekávané dítě. Rodinná historka traduje, že maminka byla celé těhotenství přesvědčená, že pod srdcem nosí miminko mužského pohlaví. A tak se i její myšlenky točily kolem jmen pro chlapce. Měla jsem být Ondřej nebo Filip. Maminka byla natolik soustředěná na očekávaného syna, že z hlavy úplně vytěsnila jinou možnost, tedy že by se jí narodila holčička.
Gabriela Chrastilová
Jak jsem se (ne)stala spisovatelkou
Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí. (Stehen King, O psaní).
Gabriela Chrastilová
Pět metrů krásy
Jsem nepoučitelná. Sotva jsem se zbavila šátku na nošení dětí a spolu i s ním nutnosti šktrit se na pruhu látky, začala jsem koketovat s myšlenkou na další zavinování do pruhu textilie.
Gabriela Chrastilová
Bonding není bondage
Na první pohled vypadají obě slova podobně. Však se také značná část lidí, kterých jsem se ptala, zda se setkali s pojmem bonding, začala pýřit a mumlat cosi o úchylných sexuálních praktikách.
Gabriela Chrastilová
Jsem alternativní ženština?
Vždycky jsem se distancovala od zařazení do podmnožiny jurodivých dam v batikovaném hávu. Po přečtení článku kolegyně blogerky Karímy Sadio http://sadio.blog.idnes.cz/c/112184/Holky-alternativky.html jsem zjistila, že se musím postavit pravdě čelem. Nezáleží na tom, co si o sobě myslím. V očích většinové společnosti jsem prostě divná.
Gabriela Chrastilová
Pohádky s příchutí exotického koření
Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Při našem prvním setkání mě na několik dalších let odradil. Byl afektovaný, vyjadřoval se ve stokrát omletých frázích. Iritoval mě svou zálibou v jasných barvách. V tom, jak sebevědomě kombinoval oranžovou s růžovou.
Gabriela Chrastilová
Přeměna
Stmívání pro starší a pokročilé (nebo pro sadomasochisty-začátečníky). Povídka s hrdiny mého dosud nevydaného románu.
Gabriela Chrastilová
Čím chci být, až budu velká
Nedávno jsem vyplňovala jakýsi dotazník. Otázky byly snadné, nešlo o test inteligence či znalostí. Přesto jsem se u jedné kolonky zarazila a nevěděla jsem, co vyplnit. Stálo tam: „zaměstnání". Po usilovném přemýšlení jsem nakonec váhavě napsala obligátní zkratku RD. Rodičovská dovolená.
Gabriela Chrastilová
Co budu dělat, až moje prsa budou zase jen moje?
Dosud jsem se nepovažovala za matku, pro kterou je prolaktin oblíbenou drogou. Kojila jsem obě dcery spíše z praktických důvodů. Mateřské mléko je vždycky po ruce, má tu správnou teplotu i chuť. Navíc je šité konzumentovi přímo na míru, má optimální složení a celkově je to ideální strava navržená přímo Matkou přírodou.
Gabriela Chrastilová
O kočkách a mateřské lásce
Budeme mít kotě. Nebude to náš první a jak nás znám ani náš poslední přírůstek do smečky zvířat, s nimiž sdílíme domácnost. Přesto zažíváme něco nového. Na rozdíl do našich stávajících chlupatých kamarádek, mourovatý kocourek s bílými ponožkami se narodil kočce mojí kamarádky. A díky tomu se můžu těšit s kočičím miminem už od chvíle, co ještě nevypadalo jako komická miniatura kočkovité šelmy, ale spíše jako mrňavá nanicovatá modrooká myš.
Gabriela Chrastilová
Magický experiment
Povídka o zuřivých malých psech, okouzlujích učitelích magie a jednom experimentu, co se zvrhnul...
Gabriela Chrastilová
Hypochondrova zhouba
Vždycky jsem byla hypochondr. Stonání mám z dětství spojené s příjemnými okamžiky, kdy ležím ve své posteli, obklopena hrnky s čajem, sirupy na kašel, talířky s ovocem a pochutinami všeho druhu, knihami, časopisy a hračkami.
Gabriela Chrastilová
Jsem sociální idiot
Jedna moje vlídná kamarádka tomuto stavu říká „roztržitá intelektuálka". Ale já vím své. Jsem mimoň.
Gabriela Chrastilová
Minulý život
Určitě něco bylo. Život před životem s našimi dětmi... Marně se snažím nahlédnout přes šedavou clonu sklerózy a vybavit si nějaké detaily.
Gabriela Chrastilová
Po kom ty děti jsou?
Podobná otázka mě napadla nedávno. Omývala jsem právě radostně jásajícímu miminku zadnici pod tekoucím proudem vody, když se mezi dveřmi koupelny zjevila prvorozená, jež si do té doby nadprůměrně tiše a klidně vystřihovala u svého stolečku ze Sluníčka vláčky.
Gabriela Chrastilová
Co všechno jste chtěli vědět o porodu doma a báli jste se zeptat
Nechtěně se stávám mluvčí celé početné skupiny českých „domarodiček“, neboli žen plánovaně porodivších doma. Nemám tuto pozici ráda. Vážně ne. Připadám si v ní nepatřičně. Nedokáži mluvit za celý názorový tábor příznivců přirozeného porodu. A ani nemůžu.
Gabriela Chrastilová
Nehodíš se? Budeš zredukován!
Na nejmenovaném diskusním serveru jsem se začetla do zajímavého životního příběhu. Jistá matka čekala dvojčata. Jednomu z dvojčat byla na základě amniocentézy (odběru plodové vody) diagnostikována vrozená vývojová vada. Downův syndrom.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 27
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2722x
Publikuji i články pro časopisy (Máma a já, Děti a my) a zahlcuji Síť.
Více čtení o mně a ode mě na www.gaurichrastilova.cz