Co všechno jste chtěli vědět o porodu doma a báli jste se zeptat

Nechtěně se stávám mluvčí celé početné skupiny českých „domarodiček“, neboli žen plánovaně porodivších  doma. Nemám tuto pozici ráda. Vážně ne. Připadám si v ní nepatřičně. Nedokáži mluvit za celý názorový tábor příznivců přirozeného porodu. A ani nemůžu.

Přesto se mi to stává s železnou pravidelností. Známí i méně známí, přátelé reální i virtuální, oponenti laskaví i urputní, ti všichni se na mě obracejí a chtějí odpovědi. Čekají, že má příslušnost k určitému názorovému proudu mě činí kompetentní podávat vysvětlení.  

Působí mi to jisté společenské rozpaky. Dostávám se do středu zájmu (což by nebylo tak nepříjemné, kdybych zaujala třeba krásou nebo šarmem).  

Sestavila jsem si seznam nejčastěji kladených otázek o porodech doma. Až zase půjdu mezi lidi, mohu je vytisknout do formátu malých letáčků a rozdávat kolemjdoucím. 

 Anebo se podělím alespoň s vámi. 

Je porod doma nebezpečný? (Případně: jak jsi mohla tak hazardovat se životem svého dítěte, i se životem celé vaší domácnosti včetně tchyně, psa, koček, pavouků a ryběnek ve vaně?) 

Pro zdravou ženu a zdravý plod porod doma nebezpečný není. V případě fyziologického porodu, do jehož průběhu není zasahováno, je riziko komplikací nezávislé na místě, kde se porod odehrává.

Problém je, že k tomu, aby porod probíhal tak, jak má, je potřeba součinnosti těla i psychiky. Pokud se žena necítí v bezpečí (a to je velmi subjektivní pocit, pro někoho je bezpečím pohled na lékaře a technické vybavení nemocnice, jinému může jako nejbezpečnější místo na světě připadat jeho vlastní obývák), může se celý citlivý proces porodu zablokovat a pak nastane potřeba do děje vstoupit, zasáhnout, urychlit a dostat pod kontrolu. Lékaři se v takovém případě často uchylují k zásahům, které u plodu mohou vyvolat tíseň a zvyšují riziko operativního ukončení porodu a poporodního krvácení. V nemocnici se také některé zákroky aplikují rutinně. Ne vždy je to ku prospěchu věci.

Shrnuto a podtrženo. Doma se závažné komplikace objevují zřídka, zato mohou být fatální. V nemocnici se snad dají některé komplikace lépe řešit. Ovšem zase  k nim dochází mnohem častěji.

Máme tu na miskách vah dva soubory rizik. Porod doma má ty své. Porod v porodnici také. Rizika jsou různá a šance na zdárný průběh porodu zůstává rovnocenná. 

Co bys dělala, kdyby ti u porodu doma zemřelo miminko? (Aneb nevyčítala by sis až do smrti smrťoucí, že jsi raději nerodila v porodnici jako všechny normální ženské?) 

Jakkoliv nemám ve zvyku označovat některé otázky jako hloupé (jak říkala moje babička: „není blbá otázka, je jen blbá odpověď“), v případě tohoto dotazu mám lehké cukání. Nerada teoretizuji. Nevím, jak bych se cítila, kdyby mi zemřelo dítě u porodu. Vlastně vím, skončila bych na uzavřeném oddělení v Bohnicích. A vcelku by bylo lhostejno, zda k úmrtí došlo doma, či v nemocnici.

Otázka však zřejmě směřuje k pocitu viny. Dle mého názoru se k porodu doma přiklání určitá skupina žen. Nemyslím tím, že by nás spojoval třeba životní styl. Některá z nás má ráda naklíčené bio zrní, jiná zase nedá dopustit na smažený sýr. Jsou mezi námi dlouhovlasé víly v batikovaných šatech i přestárlé punkerky. Ale zdá se, že jedno máme společné. Bereme zodpovědnost za svůj život a za život svých dětí do svých rukou. Chceme to být my, kdo se rozhodujeme o tom, co je pro nás a naše blízké dobré. Případnou tíhu nesprávných rozhodnutí jsme zvyklé nést samy, nepřesouváme vinu ani na Boha, ani na ostatní lidi.

Při smrti v nemocnici je asi snazší vinit druhé. Lékaře, který chyboval. Nedostatečné vybavení. Osud, který nám rozdal špatné karty.

Doma musíme realitě čelit sami za sebe. Není tu nikdo, kdo by převzal naši zodpovědnost. Snad je pak o to těžší se s vinou vyrovnat. Věřím však, že přijetí vlastní zodpovědnosti může být pro uzdravení duše lepší cestou než popírání a přesouvání viny na druhé.  

Upřednostňují domarodičky svoje pohodlí nad blahem dítěte? (Jinými slovy: přežily to jiné, přežiješ to v porodnici taky, porod není procházka růžovým sadem a mateřství žádá oběti.) 

Pohodlí je důležitá věc. Vážně. Ne nadarmo se říká, že většina porodu se odehrává v hlavě. Porod je složitý hormonální proces. Požadavek na klid a bezpečí není rozmazleností ani touhou po luxusu. Naopak, zvyšuje šanci na zdárný průběh porodu.

Kamarádka mi vyprávěla, že pokud rodí kráva, nesmí ji v průběhu první doby porodní nikdo rušit. V případě, že je kravka ve stresu, vyplaví se do jejího krevního oběhu adrenalin, který potlumí činnost oxytocinu, hormonu zodpovědnému za stahy dělohy. Porod se pak může pozastavit nebo dokonce fatálně zkomplikovat (což pro chudáka krávu znamená výlet na jatka). Jak jsem to vyprávění poslouchala, chtělo se mi zaskandovat: „Chci mít práva jako kráva.“ Právo klidu při porodu.

Odmítám myšlenku, že porod je nutno přetrpět a zapomenout. Zrození nového života by se mělo podobat spíše láskyplnému milování než znásilnění.

Anebo jinak, abych nebyla tak poetická.  Porod je práce. Na práci se potřebuji soustředit. Vyrušování, neklid a stres mi ještě nikdy k lepšímu pracovnímu výkonu nepomohly. Tím, že volím optimální pracovní podmínky, dělám pro své dítě to nejlepší.   

Nevadilo ti, že po domácím porodu musíš uklidit všechen ten nepořádek? (A vůbec, není nad to poležet si tři nebo čtyři dny někde, kde ti perou a vaří a je o tebe postaráno.) 

Nepořádek je velmi relativní pojem. V případě mého domácího porodu představoval jeden igelitový pytel odpadu (jednorázové podložky od plodové vody a krve) a jednu plnou pračku (potřísněné starší lůžkoviny). Doba úklidu? Pokud to přeženu, tak deset minut.

Když porovnám následky domácího porodu s následky střevní chřipky, která nás přepadla o posledních Vánocích, vychází mi domácí porod jako velmi čistá a delikátní záležitost. Obzvlášť když si vybavím rozkošnou scénku, kdy má starší dcera vyzvrátila štědrovečerní večeři a trefila se přímo na kupičku vánočních dárků. Kdo ještě nikdy nepral růžového plyšového poníka od zvratků, neumí si představit skutečnou domácí katastrofu. Kam se hrabe domácí porod!
Nu a hlady jsme také nepošli, něco jsem navařila a zamrazila dopředu a něco zajistil nedaleký McDrive. Ve srovnání s nemocniční stravou jsem si vcelku polepšila. 

Proč pořád řešíš ty porody? (Aneb nemáš nic lepšího na práci?) 

Neuvěřitelně se těším na chvíli, kdy nebudu muset porody řešit. Kdy bude výběr místa a způsobu porodu tak samozřejmý, že nikoho nenapadne se pozastavovat nad tím, kde přišla na svět naše druhorozená. Kdy odpovědí na sdělení, že jsem rodila doma, bude pouze zdvořilý nezájem.

Dychtivě hledím k budoucnosti, kdy nebude třeba vést ostré polemiky, zda je právem rodičů zvolit si péči pro své potomky. Kdy budeme mít skutečnou svobodu a právo volby.

Pak si konečně najdu jinou zábavu. Třeba na stará kolena propadnu kouzlu ručních prací.Ovšem někdy mám chmurné obavy, že budu muset pochodeň osvěty nést, dokud budu schopna dechu a dokud se mé unavené prsty trefí na klávesnici.    

A závěrem jako bonus. Porod doma v datech a číslech: 

Tři ze čtyř závěrů publikovaných v uznávané medicínské databázi Cochrane, které se týkají práce porodních asistentek, jednoznačně vyzdvihují efektivitu péče porodních asistentek nad péčí lékařskou. Stejné nebo lepší klinické výsledky pro zdraví a pro život, menší invazivnost a větší spokojenost klientek mluví pro péči porodních asistentek. A čtvrtý, nejstarší, jediný kontroverzní výzkum, týkající se porodních domů, sice vyzývá k větší opatrnosti vůči komplikacím při mimoklinických porodech, ale také vyzdvihuje menší procento operativních porodů, méně porodních poranění a lepší výsledky zdraví dítěte. Výše uváděné studie jsou dostupné zde:  

http://www.cochrane.org/reviews/en/ab004667.html

http://www.cochrane.org/reviews/en/ab000934.html

http://www.imbi.uni-freiburg.de/OJS/cca/index.php/cca/article/viewArticle/4165

http://www.cochrane.org/reviews/en/ab000012.html

(Za spolupráci děkuji „sympathisantkám“.)