Přeměna

Stmívání pro starší a pokročilé (nebo pro sadomasochisty-začátečníky). Povídka s hrdiny mého dosud nevydaného románu.

Alex věřil na osud. Věřil na osud v okamžiku, kdy se roku 1839 jeho hrdla dotkly ostré špičáky upíra.

Věřil na osud i onoho červnového večera roku 2003, kdy přišel lovit do baru Červená sedma.

Seděla u stolu v hloučku lidí, snad přátel, snad kolegů z práce. Smála se. Smála se tak, až se jí zamlžily

brýle, takže je odložila před sebe na stůl a kapesníkem si otírala slzy v koutku oka. Černé vlasy se jí uvolnily z účesu, jako by pohrdaly spoutanou formou, jako by chtěly žít vlastním životem. Mimoděk natočila hlavu směrem k němu, asi cítila, že ji pozoruje. Věnovala mu rozostřený pohled. Ani ho pořádně nevnímala, byl jen tmavá skvrna na okraji jejího zorného úhlu.

Byl rád, že se může přidržet desky barového stolu. Zabolelo to. Jako když křupne pod hrudní kostí. V jednom okamžiku mu připomněla Sophii. Ten úsměv. Určitě to bylo v tom úsměvu.

Alexovy štíhlé dlouhé prsty křečovitě objaly sklenku s koňakem. Vzpomínky na Sophii se přes něj valily jako dusivá lavina, cpaly se mu jako hořký chuchvalec do krku a štípaly ho v očích. Násilím je vrátil tam, kam patřily. Pohřbil je do Sophiina hrobu. Do hrobu starého více jak sto let.

Žena vstala od stolu a mírně nejistým krokem se vydala dozadu k toaletám. Upír se jako na povel odlepil od baru, měkce a tiše jako stín na zdi klouzal za ní.

Čekal na konci chodby, než vyjde ze dveří označených symbolem panenky. V konečcích prstů ho brněla nervozita. Vzrušení. Lov začal.

Vyvalila se ven s razancí potopy. V půloblouku zvládla narazit bokem do stojánku s vystavenými bulletiny Kultura v Metropoli. Stojan se povážlivě naklonil a brožurky informující o kulturních akcích ve městě se šustivě sypaly na zem. Ve snaze zachránit co se dá, klopýtla na vysokém podpatku, a zemská přitažlivost ji neúprosně vábila dolů.

Zachytil ji jen setinu vteřiny před tím, než její pěkný rovný nos utrpěl újmu při kontaktu s tvrdou podlahou.

Svíral ji pod pažemi, zvedal jak pochroumanou loutku. Vlasy se definitivně osvobodily ze zajetí sponek a gumiček a tekly po jejích zádech jak rozbouřená černá řeka. Voněla bílým vínem, indickými vonnými tyčinkami a kancelářským papírem.     

Pomohl jí vstát, stále ji pevně přidržoval, dokud si nebyl jist, že našla stabilitu. Pod jeho studenými dlaněmi sálala horkem.

„Děkuju,“ drmolila a nevěděla, co dřív, zda bojovat s chaotickou záplavou vlasů, padající do její zrudlé tváře, či napravovat škodu, kterou způsobila.

„Mám problémy s koordinací,“ mluvila rychle, snad aby překonala rozpaky. Ani rozrušení nesetřelo melodickou linku jejího sytého hlubokého hlasu. Alex si představil jak tímhle hlasem, připomínajícím tekutý horký med, vyděšeně vykřikne, až se jí z krční tepny vyvalí rudý gejzír krve. Přirození se mu vypnulo proti tuhé látce značkových džínsů.

Shýbla se pro hromádku brožurek, balancovala na podpatcích. Sukně se jí vyhrnula nahoru po stehnu a odhalila okraj punčochy.

„Je to něco v mozku,“ usmála se nervózně na Alexe. „Něco jako dyslexie. Prostě porucha.“ Nahnula se pro další bulletin, sukně znovu předvedla svůj prostocvik. Alex na krátkou chvíli uvažoval, že by tmavovlásku upozornil, aby si dávala pozor na oblečení, ale pak usoudil, že by se tím připravil o veškerou legraci.

Narovnala se, trochu s obtížemi. Pokusila se vyskládat Kulturu v Metropoli zpátky do poliček. Nějakým záhadným způsobem se jí u toho podařilo špičkou módní lodičky zachytit za nohu stojanu.

„Prosím.“ Alex se upřímně bavil. „Prosím, už se ničeho nedotýkejte.“ Chytil ji kolem pasu, jako by byla bowlingová kuželka. Postavil ji o kousek dál. „Už se ani nehněte,“ požádal ji vážně.

„Je to jako nemoc,“ ušklíbla se. „Stává se mi to každou chvíli. Neustále na sebe strhávám pozornost. Ne že bych na sebe nechtěla strhávat pozornost. Třeba vtipem nebo šarmem. Ale představte si, jaké to je, když se zviditelňujete vlastní nešikovností.“

Alex pečlivě vyrovnal brožurky do polic. Postavil stojan na místo.

„Možná bych měla na krku nosit nějakou výstražnou ceduli,“ nepřestávala žena překotně mluvit. Alex přemýšlel, zda by pomohlo, kdyby jí nacpal svůj jazyk do pusy. Zda by pak ztichla. Pousmál se sám pro sebe. Těžko, pomyslel si. Ta by mi ten jazyk spíš překousla.

„Jste v pořádku?“ Prohlížel si ji. Černě nalíčené oči. Velké hnědé oči za lesklými skly brýlí. Oči lemované dlouhými prohnutými řasami. Přitažlivá tvář. Ne prvoplánově líbivá. O to zajímavější. A úsměv. Sophiin úsměv.

„Jsem v pohodě,“ pokusila se o rozverný tón. „Krom toho, že si připadám jako úplný trotl, se cítím výborně. Díky za pomoc.“

„Není zač.“ Cosi uvnitř Alexova těla se napnulo jak ocelová struna. Líbila se mu. Iritovala ho. Pocítil štiplavé šlehnutí hněvu. Touhu zakousnout se do ní. Potrestat ji za to, že na rtech nosí Sophiin úsměv.

„Tak já jdu,“ hlesla mdle. „Snad se dokážu dostat až ke svému stolu, aniž bych cestou způsobila další nehodu.“ Úkosem po něm pohlédla, jako by čekala ujištění. Uklidnění. Podporu. Lhostejně pokrčil rameny.

Soustředěným krokem se vydala chodbou. Ještě jednou se otočila přes rameno, Alexovi mimoděk zatrnulo hrůzou, co může způsobit, když se nebude dívat přímo před sebe.

A pak to uviděl. Pochopil. Šedý sukňový kostýmek s bílou halenkou ve výstřihu je maska. Alex zahlédl to, co se skrývalo vespod. Co trpělivě a tiše vyčkávalo na příležitost. Pohlédl do očí predátora. Ležel kdesi za jejíma hnědýma očima, stočený jako spící kočka. Vypadal klidný a nehybný. Spal. Možná celé roky. Možná odjakživa. Ale byl tam. Nebezpečný a lačnící po teplé krvi.

Upírka. Zatím ještě neprobuzená, nehotový polotovar čekající na stvoření ve vyšší bytost.

„Můžu vás doprovodit?“

„Máte strach, že zase něco provedu?“ Navyklým pohybem narovnala brýle, klouzající po nose.

„Třeba jsem jen zvědavý. Fascinují mě přírodní katastrofy.“

„Díky,“ vyprskla, sama nerozhodná, zda se má urazit, či smát. „Stačí chvíle ve vaší společnosti a budu si muset začít střádat do prasátka na dobrého psychiatra.“ Prudce zastavila. Kdyby neměl tak rychlé reflexy, narazil by do ní.

„Na vás je potřeba zbrojní pas,“ broukl pobaveně.

„Srážíte mi sebevědomí,“ nakrčila čelo. „Což od vás není hezké.“

„Když mi slíbíte, že mě nepolijete, koupím vám pití.“

„Maminka mě varovala, abych nepila s neznámými lidmi,“ našpulila rty teatrálně.

„Alexandr Michajloviči Dobroljubov,“ uklonil se mírně. Co na tom, že etiketa se už dnes nenosí? Na dámy dobré vystupování dělá dojem bez ohledu na letopočet.

„Katrina Wolfová,“ podala mu ruku. Stiskla mu dlaň, krátce a pevně. „Někde bych měla mít vizitku,“ zamyslela se. Zapátrala v nitru malé kabelky, která jí po celou dobu visela zplihle na ruce jak mrtvá kuna. Vnutila mu papírovou kartičku.

Katrina Wolfová

Finanční poradce

První metropolitní životní pojišťovna

„Díky,“ pravil vážně a vložil si navštívenku do kapsy saka. „Budete se mě pokoušet pojistit?“

„Možná,“ zasvítily jí oči. „Šéfa by potěšilo, kdybych se na pondělní poradě pochlubila novou smlouvou.“

„Uvidíme, co pro vás můžu udělat,“ zapředl Alex mnohoznačně.

U baru si nechala objednat zlatou tequilu. Zjistila, že její přátelé už odešli. Nevadilo jí to.

Objednal jí další drink. Ujišťovala ho, že nespadne z vysoké barové židle.

Vyzvídala, jak dlouho žije v Metropoli. Chtěla vědět, co dělá a co má rád. Vedla banální řeči, ale její zájem se zdál být skutečný. Byla milá. Smála se vlastním vtipům.

U třetí skleničky mu nabídla tykání. Stále se mu mezi řečí snažila nastínit výhody investičního životního pojištění.

Nebyl si jistý, kdy mluví vážně a kdy si sama ze sebe utahuje.

„Rino,“ oslovil ji a ona se ošila, jako by ji píchnul jehlou do zadku.

„Tak mi říkala máma,“ špitla. Celá se stáhla do sebe. Zhasla. Jako když spadne opona.

„Říkala?“ Pohladil ji po hřbetu ruky. Neuhnula.

„Je mrtvá.“

„Chápu.“ Nemohla to tušit, ale vážně ji chápal.

„A jak ti říkají ostatní?“ změnil téma.

„Katka,“ ušklíbla se. „Kačena nebo Káťa.“ Protočila oči v sloup. „Katuška,“ dodala s despektem.

„Vadilo by ti,“ protáhl, „kdybych tě neoslovoval jako všichni ostatní? Nejde mi to přes rty. Ta Kačena.“

„Šéf,“ pokusila se najít sarkastický tón, „mi říká slečno Wolfová a výhružně koulí očima. Vypadá při tom jak Hurvínek zkřížený s panenkou Chuckie.“

„Hodně mluvíš, když jsi nervózní?“

Prsty pod jeho dlaní sebou zacukaly. „No,“ zčervenala.

„Rino,“ ochutnal to jméno v ústech.

„Copak?“ zvedla k němu oči.

„Právě přemýšlím, jak tě mám nalákat k sobě domů,“ usmál se vláčným kocouřím způsobem. „Mám to zkusit na sbírku motýlů?“

„Ani ne,“ nespouštěla z něj pohled. „Hmyz já nerada.“

„Dobře, Rino,“ pousmál se. Tohle byla hra, jejíž pravidla dokonale ovládal. Jenže dnes se mu z nějakého důvodu nechtělo hrát. Chtěl ji mít u sebe doma. Ve své posteli. Rozbalit si ji jako dárek. Podívat se pod slupku upjatých šatů. „Po pravdě řečeno,“ zachytil mezi prsty pramen jejích vlasů, „se s tebou chci vyspat.“

„Hm,“ broukla. Mohlo to být odmítnutí, stejně jako povzbuzení.

Ovíjel si její vlasy kolem dlaně. Odolával nutkání přitáhnout si ji k sobě jako psa na vodítku. Srdce jí prudce pulzovalo, slyšel jeho rytmus jak zvuk polních bubnů. Vibroval mu mezi spánkovými kostmi. Rozechvíval ho.

 „Přemýšlím,“ zachraptěla.

„Nad čím?“

„Zda mi to stojí za to riziko.“

 „Jít ke mně domů je riziko?“ pousmál se.

 „Třeba je riziko,“ pronesla drze, „že se mi to s tebou nebude líbit.“

Pustil její vlasy. Špičkou palce jí obkroužil rty. Jemně. Zlehka. „Proč to zdržovat? Oba dva to chceme.“

„Oba dva?“ Hlas jí drhnul.

„Zavolám taxi.“

Přikývla. „Můžeme to zkusit,“ usmála se plaše. „Přinejhorším rozšířím svou sbírku trapných zážitků.“

Pokusila se elegantně sklouznout z barové stoličky. Naštěstí jí v tom včas zabránil.

„Zlámeš si vaz!“ Přitáhl ji k sobě. „Někdo by na tebe měl dávat pozor.“

„Nejsem až tak nemožná,“ ohradila se.

„Jsi,“ namítnul měkce. „Ale má to své kouzlo.“

Dovedl ji do taxíku, pevně ji držel kolem pasu. Čistě pro jistotu.

„Asi dělám hloupost,“ přemýšlela nahlas. Za okny auta ubíhala noční ulice.

„Rozhodně,“ souhlasil s ní. Položil jí dlaň na koleno. Tiše si vzdychla. Spokojeně. Smířeně. Odevzdaně.

Naklonil se k ní. S jeho jazykem v ústech skutečně nebyla schopná mluvit. Najednou byla poddajná jak jehně.

Jeho prsty se plazily přes okraj punčoch, nahmataly jemnou kůži vnitřní strany stehna. Neprotestovala. Nedovolil jí protestovat. Dotknul se látky kalhotek. Čekal krajku, možná satén. Překvapila ho praktická bavlna.

Ztuhla. Váhala mezi touhou a studem.

Prstem zajel pod okraj látky. Byla horká a vlhká. Připravená.

Zajíkla se. Pokusila se odsunout, ale v těsném prostoru vozu nebylo kam. Taxikář, který pochopil, jaká hra se mu odehrává za zády, na Alexe spiklenecky mrknul.

Rina žhavila jako rozpálená kamna. Když vystupovali, sotva stála na nohou.

„Hajzle.“ Zrychleně dýchala.

„Mám přestat?“

„Ne.“ Opírala se o něj. Zatínala mu nehty do předloktí. Odemkl vstupní dveře domu. Nastoupili do výtahu. Pět pater stačilo, aby ji prsty dovedl na hranici nepříčetnosti.

Vklopýtala do předsíně jeho bytu. Rozcuchaná, ve zmačkaném kostýmku, se sukní vytaženou až k pasu.

„Svlékni se,“ požádal ji.

„Co?“ Musela si navlhčit rty, aby byla schopná mluvit.

„Svlékni se,“ opakoval zdvořile.

„Tady?“ nechápala.

Přikývl. Vnímal, jak se rozpaky mísí se vzrušením. Byl zvědavý, co udělá.

„Celá?“ ujistila se.

Znovu přikývl.

Soustředěně se mračila, jako by ji myšlenky tlačily v hlavě.

„Dobře,“ pohodila furiantsky hlavou. „Když tě to potěší.“

Věcně ze sebe snímala části oblečení. Ani stopa snahy o svůdné vlnění boků. Žádné natřásání ňadry. Svlékala se, jako kdyby se chystala do sprchy. Sako hodila na zem. Za okamžik ho následovala halenka. Sukně sklouzla ke kotníkům. Chvíli bojovala se zapínáním podprsenky. Alex si vždycky myslel, že ženy si se svým spodním prádlem umí poradit. Rina byla zřejmě výjimka. Než se jí podařilo zvítězit nad zákeřným háčkem v zapínání, předvedla pozice, za které by se nemusela stydět ani hadí žena.

„To ten můj mozek,“ zafuněla s námahou. „Jemná motorika mi nefunguje tak, jak má.“

Konečně se podprsenka připojila ke zbytku oblečení. Těžká plná ňadra se osvobodila.

„Ani se nehni,“ zarazil Rinu, když se pokusila vystoupit z kupičky oblečení. Sukně se jí ovíjela kolem nohou jako had. Poklekl k ní a sundal jí z nohou lodičky. Stáhnul punčochy. Pomohl jí svléknout jednoduché černé kalhotky.

Stála uprostřed jeho předsíně, nahá jak prst.

„Teď by se hodilo dát najevo nadšení,“ houkla jízlivě.

„Jsem nadšený,“ usmál se lenivě. „Líbí se mi, co vidím.“

Zmateně na něj pohlédla skrz skla brýlí. V očích se jí zrcadlila nejistota.

„Nejsi zvyklá na komplimenty.“ Nebyla to otázka.

„Nejsem,“ odpověděla přesto.

Rád by jí řekl, že její tělo je tělem bohyně, hodným k uctívání, ke vzývání každého centimetru jemné kůže. Nazval by její vlasy černým vodopádem a oči by přirovnal k temným hvězdám. Vyprávěl by jí všechny ty pošetilosti a myslel by je vážně. Ale tušil, že by mu nevěřila, ba co hůř, že by se mu vysmála.

„Pojď do ložnice,“ vyzval ji. Otočil se k ní zády, šel, aniž by se ohlédl, zda ho následuje. Cítil její váhání, ale věděl, že přijde.

Pokynul jí k posteli. Lehla si. Sledovala ho. Vyčkávavě i vyzývavě zároveň.  „Máš strach?“ usmál se.

„Ne.“ Znělo to přesvědčivě.

„Chyba,“ rozšířil se jeho úsměv.

Sklonil se nad ní, zkoumal její tělo rukama i ústy. Objevoval ji kousek po kousku a ona mu vycházela vstříc, sténala a kroutila se jak papír v ohni.

Pokaždé ji přivedl až na okraj extáze a pak se stáhnul. Nejprve se smála. Pak byla rozmrzelá. Nakonec vřískala a žadonila. Vlasy jí zvlhly potem a lepily se k ramenům v dlouhých černých pramenech.

Připoutal jí ruce k čelu postele. Nebránila se. V tu chvíli už se nebránila ničemu. Třásla se jako v horečce.

Vyzkoušel na ní své oblíbené hry. Koženým bičem jí nakreslil na břicho, boky i stehna rudý vzorek. Křičela. Plakala. Ale ani jednou ho nepožádala, aby přestal.

Vydržel si hrát dlouho, ale nakonec ho přemohla vlastní touha. Svléknul se a vstoupil do ní. Tepna na jejím hrdle svůdně tančila a krev zpívala hlasem Sirény. Aniž by ustal v pohybu, zatnul špičáky do kůže. Krev se mu nahrnula do úst.

Tentokrát nekřičela, jen chraplavě zalapala po dechu. Vzepnul se proti ní a zatlačil zuby hlouběji. Prohnula se v bedrech, skučela jako raněné zvíře. Pocítil její vyvrcholení. Jemné sevření svalů. Mokro. Horko.

Nakonec to byl on, kdo nahlas křičel. Uspokojení jej na okamžik zbavilo síly. Svaly mu zvláčněly a do očí se drala temnota. Položil si hlavu na její rameno. Odpočíval. Přerývavě dýchala. Ranka na krku se zatáhla, ale na prostěradle zůstaly tmavě rudé skvrny.

Zvednul se na předloktí a prohlížel si její tvář. Otevřela oči. Líně. Pomalu. Hleděla na něj jako feťák na svou drogu. Dychtivě i omámeně zároveň.

„Ještě,“ prosila. „Ještě!“

Byl ochoten jí vyhovět. Upíří regenerace má mnoho výhod. Miloval se s ní znovu. Pil. Vychutnával si ji po douškách jak drahý koňak.

Do oken se kradlo svítání. Ráno. Znamenalo to konec. Čas uvolnit jí ruce z pout. Pustit ji do světa tam venku. Doufat, že se vrátí. Hledat způsob, jak jí vysvětlit, že v sobě nosí dar. Přesvědčit ji, aby se stala tím, čím je on. Tím, čím se Sophie nikdy nemohla stát.

Pochopila by to? Dokázala by ocenit, co jí nabízí? Nebyl si jistý. Poznal její pravé já, to, které tak pečlivě skrývala i sama před sebou. Ale uměl odhadnout, co udělá ta žena, kterou poznal v baru? Možná se poleká sama sebe. Jehně koukne do zrcadla a uvidí vlčí tesáky. Unese to poznání?

Alex věřil na osud. A rovněž věřil, že osudu je někdy třeba trochu pomoci.

Nejprve se svíjela slastí. Pak se snažila bojovat. Pochopila, že tohle je víc než perverzně vzrušující hra. Škubala sebou jak raněné zvíře. V očích měla výčitku. A bolest. Nechápala, že to dělá pro ni.

Pil a ona ztrácela sílu. Srdce bilo tiše, ševelilo v nízkých tónech. Stahovalo se v předsmrtné křeči. Prokousnul si tepnu na zápěstí a násilím vpravil do jejích úst vlastní krev. Zaklonil jí hlavu a hladil po hrdle, aby tekutina stekla dolů.

Oči se jí potáhly mlhou a proměnily se ve skleněné kuličky. Kůži měla šedavou a bílou a rty promodralé. Zatímco pomalu vychládala, položil ji Alex opatrně na gauč a převlékl zkrvavené lůžkoviny. Žínkou jí omyl tvář i tělo.

Uložil ji zpět do čisté postele a přikryl jí dekou. Narovnal dlouhé vlasy na polštář.

Pak se osprchoval a oblékl. Vysypal  obsah její kabelky na stůl a metodicky prošel jednotlivé předměty. Peněženku. Doklady. Vizitky. Balíček papírových kapesníků. Bachovy krizové kapky ve spreji. Žvýkačky bez cukru. Klíče. Řasenku a pudr.

Za staženými závěsy začínal nový den. Neděle.

Přilehnul si k ní. Nespal. Jen si ji prohlížel. Byla krásná. Byla mrtvá. Procházela přeměnou. Jak zakuklená larva. Brzy se z ní vylíhne motýl. Smrtihlav.

Čekal, až se probudí. Chtěl být u toho, až poprvé otevře oči.

Alex věřil na osud. A věřil, že jeho osud teď leží vedle něj.